Představujeme vám animátorku z ostravsko-opavské diecéze - Katka

Hlavní je ZAČÍT. Třeba od nuly!

Tentokrát vám v rámci našeho animátorského seriálu představujeme Katku (20) z malé vesnice Štáblovice, která spadá pod ostravsko-opavskou diecézi.

Katko, bydlí ve Štáblovicích hodně mladých věřících, se kterými můžeš organizovat akce?

Vzhledem k tomu, že jsme malá farnost, tak u nás středoškolská mládež vůbec není (jen moje maturující sestra) a dětí na druhém stupni základní školy je poskrovnu – maximálně tak pět. Takže jsem zaměřila svou pozornost jak na děti vyššího stupně, které potřebují, zvláště v době puberty, podporu ve víře, tak i na děti nižšího stupně. Věřím v to, že za pár let už pro ně nebude katolická víra jen povinné (občas i nucené) pravidelné chození do kostela.

Jak tě napadlo, že bys mohla začít dělat něco pro mladé ve farnosti?

Je to trochu delší příběh. Měli jsme u nás ve farnosti kněze, který nás připravoval na svátost biřmování. Součástí přípravy byla i povinná účast na jednom z „předmadridských“ setkání, které pořádal náš děkanát. Skrze toto „předmadridské“ setkání jsem se seznámila s animátory v našem děkanátu. A po čase oslovila jedna kamarádka mou sestru, jestli by nechtěla na kurz animátorů. Sestra na to kývla, tak jsem šla s ní jako „podpora“. A po pravdě řečeno mě ta práce „chytila“ víc než ji. Když jsem viděla, že ostatní z našeho kurzu pocházejí z živých farností, kde se něco děje, tak jsem si řekla, proč taky něco „nerozjet“ u nás? A tak jsem se začala angažovat do života farnosti.

Co konkrétně jsi začala (spolu se sestrou) dělat?

Takovou zásadní změnu vidím v tom, že se nám podařilo založit scholu (nebo spíš scholku – pro děti ze ZŠ). Ze začátku nám musela přijít na pomoc paní, která vedla scholu ve vedlejší farnosti. Začínaly jsme ve třech holkách. Dneska – po necelých dvou letech – už nás je kolem deseti. S dětmi z naší farnosti jsme byli v říjnu na dva dny na Diecézním středisku mládeže ve Staré Vsi, vzaly jsme je bruslit na zimní stadion, uspořádaly jsme Mikulášskou nadílku, byli jsme na exkurzi ve Slezském zemském muzeu…

To jsi všechno organizovala jenom ty a sestra?

Dalo by se říct, že ano.

Zbývá ti při tom všem čas na tvé koníčky? Co ráda děláš, když zrovna nevedeš scholu a nepořádáš akce pro děti?

Přes týden je mým (občas nuceným) koníčkem škola. A o víkendech skautské akce, horská turistika, snowboarding, in-line a lední brusle, výlety, setkání s drahými přáteli na diecézním středisku mládeže. Zvlášť setkání na DSM je věc, která mi dělá radost. Chodím si tam „dobíjet baterky“.

Litovala jsi někdy toho, že jsi se na animátorskou práci dala?

Ty chvíle občas přijdou. Třeba když jedeme s děckama na nějakou akci a očekáváme, že by mohlo přijít tak deset dětí a nakonec třeba na tu akci ve stanovený čas přijde jen jedna holčička a další dvě děti přijedou autobusem. Takže nakonec jsme se sestrou rády, že vůbec někdo přišel. Ale pak si řeknu: Dneska byly tři a byly spokojené, příště jich třeba bude pět a bude to veselejší. Další takové slabé chvilky mám, když nám v kostele při mši nevyjde písnička podle našich představ. To si pak říkám: Že jsem s tím raději „nešlehla“, nemuseli bychom teď tak zkazit mši.

Určitě je i spousta světlých okamžiků. Vybavíš si nějaký?

Jo! Třeba když jsme byli se scholou zpívat v obecním klubu důchodců a viděla jsem rozzářené oči těch starých lidí. Nebo vděčnost některých dětí, když jsme je o prázdninách vzali na dvoudenní výlet na středisko, protože některé z nich rodiče nevezmou ani do Opavy.

Za celou redakci ti přejeme, aby těch hezkých momentů bylo čím dál víc!

Za rozhovor děkuje

Petra

Rozhovor vyšel v březnovém čísle časopisu IN! - dívčí svět.

http://www.info.in.cz/, nahled_Katka.pdf