Představujeme vám animátory z Plzeňské diecéze - Jenda a Marta

Dělat něco pro sebe… i pro druhé

Podívejme se, jak se žije animátorům v Plzeňské diecézi. Oběma – Jendovi i Martě – je 17 let a studují Církevní gymnázium v Plzni. Jenda hraje na bicí, vede skautský oddíl, rád tančí a lyžuje a nejraději svůj volný čas tráví s kamarády. Marta hraje na tenorsaxofon, maluje, ráda čte, luští křížovky, plete a háčkuje… a ještě k tomu miluje matematiku a fyziku!

Jenda

Jendo, jaké to je být animátor?

Být animátorem je v první řadě skvělý pocit. Pocit, že zvládnu dělat něco víc, nejen pro sebe (také mě to jistým způsobem obohacuje), ale také pro své okolí a hlavně pro děti, které vedu, usměrňuji jejich setkávání a připravuji pro ně program. Potom je to také velká zodpovědnost. Zodpovědnost nejen za jejich zdraví a pohodlí v době setkání, ale také za kvalitní program a řádné předání toho podstatného.

Co při svém animátorství děláš a co tě na tom nejvíc baví?

Jako čerstvý animátor jsem vedl jedno z náboženství v naší farnosti. Bohužel jsme měli celkem jen 4 děti, a tak se naše nábožko dalším rokem rozpadlo a spojilo se s jiným. Nyní vedu jen děti na skautské schůzce, což je často velice podobné (nejen proto, že jsme křesťanský skautský oddíl). Samotné „bytí“ s dětmi je občas velká zábava. A samozřejmě mě naplňuje ten dobrý pocit, že dělám něco dobrého, potřebného. Jinak bych to asi už nedělal.

Jako farní animátoři (je nás poměrně hodně) se také párkrát do roka scházíme na „oběd animátorů“, kde spolu následně strávíme i část odpoledne, plánujeme nějaké společné víkendové akce na celý rok a poslechneme si zajímavou přednášku, často je i od nějakého farníka. V září jsme byli s animátory v Římě, což byl krásný zážitek. Na konci školního roku společně jezdíme na akci s názvem „grilování animátorů“.

Co bylo podle tebe nejlepší na animátorském kurzu?

Na animátorském kurzu bylo skvělých mnoho věcí. Ovšem nejlepší pro mě bylo to společenství lidí. Výlet do Regensburgu, zajímavé přednášky, zkoušení první pomoci, modlitby, hraní her. Všechno bylo super, ale to hlavně díky všem těm lidem.

Láká tě i do budoucna nějaká práce s mládeží nebo dětmi? Chtěl bys třeba 
zkusit něco, co zatím neděláš?

Do budoucna plánuji vydržet co nejdéle v tom, co dělám (především skauting – vedení oddílu a družinky). Možná se časem pustím do organizace nějakého menšího tábora či podobné akce pro mladé. Myslím, že například tábor jako je JUMP je kvalitní, potřebná a žádaná akce. To jsou ale zatím takové první představy.

Marta

Marti, co jako animátorka děláš?

Je to různé. Hlavně pomáhám s náboženstvím pro děti. Není to nic ohromného, většinou zabavuji děti, které čekají na svoji hodinu, pomáhám jim s přípravou na zpověď, občas nějakou tu hodinu vedu sama (zatím jenom malé děti), vařím čaj, myji nádobí po čaji ;-). Dělám to hrozně ráda, už kvůli tomu, že vedoucí, Zuzka Magerová FMA (sestra salesiánka – pozn. redakce), mě vždycky chválí…

Co tě inspirovalo k tomu, že ses rozhodla spolupracovat se salesiány?

Přivedla mě k tomu právě Zuzka. Salesiánky jsou u nás ve farnosti (nebo by se spíš dalo říci, že naše farnost je u nich) a Zuzanka nám vedla spolčo pro holky. To se bohužel později rozpadlo, ale k salesiánkám jsem potom chodila i na dramaťák, a tam mě napadlo, že bych taky chtěla něco dělat. Moc chtěla. A tak jsem se jí ptala, jestli o něčem neví, a Zuzka mi nabídla, že můžu být s ní na náboženství. A bylo to. Také občas pomáhám na jednorázových akcích, třeba na přespávačkách, také na oslavách 20 let naší diecéze, na diecézní
pouti…

Zažila jsi v poslední době při práci s dětmi nějaké překvapení?

Letošní prázdniny (vlastně už loňské) jsem byla pomocná vedoucí na příměstském táboře s dětmi cca od 6 do 14 let. Tam jsem zažila krásné překvapení: měli jsme tam kluka, o němž jsme věděly, že je to pořádné číslo a že s ním asi bude víc práce, než s malými dětmi. A co se nestalo – třetí den mi už šla ze všeho hlava kolem, kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuju, nevím, jestli bych uměla odpovědět, ostatní vedoucí na tom asi byly lépe, ale přece jenom to byla dost velká zátěž. A on začal dělat divadlo. Dost jsme se vyděsily, když s tím přišel, ale… všechny děti seděly jako přibité, ani nedutaly a poslouchaly jeho (mírně ztřeštěné) pohádky. To mi teda vytřel zrak. Jinak mě děti překvapují často. Nejčastěji, když mi řeknou, že mne mají rády nebo že je se mnou zábava. Já si říkávám, že jestli je neodradím od docházky
na nábožko já, tak už nic, a pak tohle. Jsou prostě super.

Máš nějaké „animátorské motto“? Pokud ne, jaké myslíš, že by sedělo?

Animátorské motto žádné nemám. Ale ohromnou inspirací je Don Bosko a jeho pedagogika. Baví mě pozorovat, jak jeho zásady aplikovaly/aplikují salesiánky na mě, jak fungují a jak je lze přenášet zase na děti, které se dostanou pod ruku mně. Třeba jenom to, že mi Zuzka po nábožku poděkuje za spolupráci (to vždycky vyrostu pýchou o tři centimetry). A já si připadám ohromně užitečná a těším se na další týden. Tak se teď taky snažím dětem děkovat a ocenit každou snahu. A snažím se usmívat (to mám taky od ní) a být milá a vstřícná; to je, myslím, hodně důležité.

A co je na dětech, se kterými pracuješ, nejhezčí?

To je nejjednodušší otázka. Nejkrásnější je Ježíš, kterého nesou v srdcích.

Tázala se Marta

Rozhovor vyšel v březnovém čísle časopisu IN! - dívčí svět.

http://www.info.in.cz/,   nahled_Jenda_Marta.pdf