Klíště a lidovky aneb Jak vypadá služba druhým

Dvě hodiny odpoledne, na hřišti zápasy ve fotbale, v čajovně Sychar je příjemně, hrají se deskovky.

„Je nás opravdu hodně,“ diví se Katka, když vidí skupinu lidí, která postává na chodbě. Je tu asi dvacítka animátorů, která se rozhodla věnovat své volné odpoledne seniorům z domova v Telči. „Přihlásili se i kluci, to jsme nečekaly,“ komentují účast organizátorky.

Před odjezdem ještě cvičíme na chodbě zpěv lidovek; čtyři z nás se přihlásili, že nazkoušejí scénku Klíště. Jsme jim vděční, před chvílí jsme ji zhlédli v podání Kaisera s Lábusem a nemáme odvahu výkon profesionálních herců opakovat. Texty rozdány, Klíště s radostí zjišťuje, že nemá žádný dialog. Kytara ladí, hlasivky snad taky, košík s houbami máme, ostatní rekvizity někde budou, pomodlit a vyrážíme!

Po krátké projížďce po Telči (Kde jsou? My jsme je ztratili? Oni ale neví kam jet, musíme se vrátit! Cože? To jsou oni? Kam to zase jedou?), při které se nám podaří projet stejný kruhový objezd asi třikrát, konečně vstupujeme na velkou verandu s kytkami a terčem na šipky. Vmísíme se mezi babičky a pány na vozících, zprvu trochu zaraženě, cítíme totiž blízkost smrti. Scénka je ale nad očekávání skvělá, herci improvizují a reagují i na podněty z publika.

Dobře se učte

Přesto se zdá, že nás tu někteří obyvatelé nevidí rádi. Starší pán pokuřuje v zahradě. Nevypadá to, že by měl zájem o návštěvy. „Vóóójáci jdou, vojáci jdou,“ zpíváme a zamračené výrazy tají. Brzy už nám pomáhají téměř všichni, mezi jednotlivými písničkami šumí tiché hovory. „No vidíte, to se povedlo,“ říká spokojeně bělovlasá paní, „my to ale zpíváme svižněji než vy!“ „Scénka se mi nelíbila, byla moc dlouhá,“ svěřuje potom redaktorovi Radia Proglas.

„Cítím, že je potřeba věnovat starým lidem víc času,“ vysvětluje Honza své rozhodnutí strávit odpoledne v domově důchodců. Všichni animátoři se postupně dávají do řeči s někým z přítomných, David naslouchá plačící paní. „Z bedel jsme dělali skvělé řízky,“ vypráví mi ten původně nepříjemně se tvářící pán. „Jsem tu už sedm měsíců. Je to tady skvělé, personál i jídlo. Nejhorší jsou ty peníze, zbývá mi jen patnáct procent z důchodu,“ popisuje svou situaci.

„Dobře se učte,“ loučí se s námi ti, kteří nemuseli odejít kvůli inzulinu. Někteří z nás odjíždějí zpátky do Třeště, jiní jdou ještě na prohlídku Telče. Nejspíš všechny ale návštěva zasáhla. „Víc holek se shodlo na tom, že to bylo jejich první setkání s domovem důchodců. To mě překvapilo,“ říká mi na zpáteční cestě otec Roman Kubín. Ani já jsem dosud v podobném zařízení nebyla. „Jednou jsme s komunitou Sant' Egidio navštívili onkologii,“ dozvídám se od Honzy. „Většinou s nimi ale nemůžu chodit kvůli práci, proto jsem moc rád za dnešní příležitost.“

Chcete se také zapojit do služby druhým? Příležitost máte na letošním CSA ještě jednou. Ve čtvrtek odpoledne totiž vyráží další skupina do Domu s pečovatelskou službou v Třešti.

-han-