Konečně chceš v životě dělat něco dobrého!

„Každý s nimi chce mluvit," varuje mě Dáda, která má na starosti skupinku z hnutí Fokolare. Vstupujeme do kavárny, od stolu se na nás usmívají Christina Wang z Malajsie a Cris Diletta z Brazílie. Přijely kvůli nám, účastníkům Celostátního setkání animátorů. Poslouchám příjemnou italštinu, které rozumím díky překladatelkám. Ty občas začnou mluvit italsky i na mě, na což je upozorní Christinin a Crisin smích.

Christina i Cris nyní žijí v Itálii, kde se v Lopianu účastní formace fokolarinek. Dopoledne se vzdělávají v teologii, antropologii či spiritualitě a historii hnutí a odpoledne pracují. Christina třeba řeže střihy z obrovských rolí látky. Zprvu se bála, že přijde o prsty, studovala totiž hru na klavír. „V Lopianu jsem pochopila, že ta vášeň pro muziku není moje. Předtím jsem hudbu dělala jen pro sebe, žila jí, hrála v různých skupinách,“ vysvětluje.

„Tento dar jsem ale dostala od Boha, takže ho musím odevzdat jemu. Vzdala jsem se hudby, objevil se však další obzor. Teď mám mnoho příležitostí hrát; příležitostí, které jsem ani neočekávala.“ Po dvou týdnech pobytu v Lopianu totiž Christinu požádali, zda by nemohla doprovodit místní sbor. Mohla tak jako první hrát na drahý klavír světové značky. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych mohla usednout za takový nástroj,“ vypráví Christina.

„Hnutí Fokolare naše rodina poznala v roce 1993. Rodiče se rozhodli prodat auto, nechat práci a odjet se mnou a mými dvěma sourozenci na rok do Lopiana. Bylo mi šest let,“ popisuje Christina. „Já jsem to ale od malička měla obrácené – první místo patřilo muzice, až na druhém byl Bůh. Šla jsem za svým snem hlava nehlava, vztahy s rodinou nebyly nejlepší. Když jsem potom mamince do Malajsie volala z Lopiana, že bych se ráda zasvětila Bohu, odpověděla mi: No konečně chceš v životě dělat něco dobrého!“

Za týden už byla v nebi

Cris vystudovala právnickou školu. V Brazílii nechala započatou kariéru advokátky, rodinu a přítele. Přes Skype ji maminka ujišťovala, jak je šťastná, že se její dcera rozhodla zasvětit svůj život Bohu. „Všichni z mé skupiny (v Lopianu žijí lidé v malých skupinách zhruba po osmi, pozn. red.) tam byli se mnou a také mluvili s mou maminkou. Ona znovu a znovu opakovala, jak je šťastná. Nepočítala jsem s tím, že za týden už bude v nebi,“ hovoří klidně o smrti své matky, která je jí i nyní velice blízká. „Nebyla jsem ani na pohřbu, ten se totiž v Brazílii dělá hned druhý den,“ vzpomíná. „S rodinou mám teď mnohem hlubší vztahy. Dostaly jsme od Boha stonásobek - rodiny všech z naší skupiny nás považují za své dcery.“

„Jedno odpoledne jsem se dívala na televizi,“ popisuje své setkání s novou spiritualitou Cris. „Dávali přenos setkání mladých z hnutí Fokolare. Moc se mi to líbilo, protože tam bylo mnoho lidí různých národností. Každý den jsem znovu pouštěla televizi a hledala ten program, abych ho mohla sledovat,“ vzpomíná. „Pochopila jsem, že ti lidé mají jeden velký ideál – žít pro Boha. Nemluvili stejným jazykem, ale vnímala jsem, že je mezi nimi vzájemná láska, a to mě přitahovalo. Měla jsem obrovskou touhu žít jako oni.“

Cris našla kontakt na Fokolare, postupně se začala podílet na jejich aktivitách. „Můj postoj k evangeliu se měnil, snažila jsem se ho žít v každodenních maličkostech. Hledala jsem, jak radostnou zvěst nejenom číst, ale i žít,“ popisuje. „Začala jsem dělat věci, které mi předtím nepřišly podstatné. Pomáhat mamince v kuchyni, vidět Krista v každém člověku, kterého potkám. A vnímala jsem v srdci velkou radost z žití evangelia.“

„Nepoužíváme žádné hábity. A jednou chceme být svaté. Ještě ne, ale pomalu,“ směje se Cris. „Po skončení formace jsme připravené jít do kterékoli části světa,“ shodují se obě. O České republice tvrdí, že jim ukradla srdce. „Mohla bych tady žít,“ uzavírá Christina. Pro animátory si Cris s Christinou připravily tance z různých koutů Brazílie. Třeba sambu nebo frevo, který se obvykle tančí s deštníkem.

-han-

 Foto: Dominik David, Jakub Kulaviak